Můj příběh

 "Jako malá holčička jsem zvědavě nahlížela do kočárků a hrála si s panenkami.

 

V té době jsem došla k rozhodnutí, že až si najdu ženicha, odstěhujeme se do domečku a budeme mít spoustu dětí. Čím víc jich bude, tím lépe, protože mít děti je super.

 

Uběhlo pár let, já pomalu začala dospívat. Záměrně říkám ZAČALA, záměrně říkám POMALU. Samozřejmě, že jsem si už hezkých pár let myslela, že jsem ta nejdospělejší ze všech.

 

Jednoho dne to přišlo. Vrátila jsem se z práce strašně unavená. Víc než jindy. Druhý den také, třetí den jsem ihned po návratu z práce usnula na pohovce v obýváku. Čtvrtý den jsem se podívala po bytě, konstatovala, že je tam strašný nepořádek a budu muset jít uklidit. Poté jsem se svalila do postele a opět usnula. To už začalo být podezřelé a zavánělo to zvláštním stavem, který se ani jeden z nás zatím neodvažoval vyslovit… Byla jsem si jistá, že čekáme miminko. Podívali jsme se pravdě do očí.

 

Následujících několik týdnů bych vůbec nepopsala jako pohodové a klidné užívání si přicházejícího mateřství. Oznámili jsme to rodině, v práci, neustále diskutovali nad tím co nás čeká a co všechno musíme za těch zbývajících 7 měsíců zařídit a do toho mi začaly celodenní nevolnosti, při kterých jsem musela vypadat, že každou chvíli umřu. Spíš bych řekla, že vše bylo mnohem víc stresující než stav, o kterém jsem čítávala jak je pro ženu naplňující a uklidňující.

 

Během několika dalších týdnů se o našem očekávání dozvěděli všichni, situace se zklidnila, šéf, kolegové a přátelé pochopili, že se zatím nic tak zásadního neděje a já si konečně uvědomila své mateřství.

 

Bříško se mi začalo polehounku zvětšovat, nekonečné nevolnosti skončily a do nového roku jsme si připili hlavně na zdraví našeho miminka. Byl to zlom. Strašně jsem se na miminko začala těšit. Už jsem neuvažovala jako dřív, ale první má myšlenka patřila bříšku a teprve ty ostatní mne a okolí. Přestala jsem uvažovat nad tím, že možná přijdu o práci, přátele, čas, zájmy. Miminko se pro mě stalo tím nejdůležitějším na světě. To byl ten okamžik, kdy jsem poprvé doopravdy dospěla. Okamžik, kdy jsem byla schopná převzít celoživotní zodpovědnost a ochranu nad tím malinkatým tvorečkem uvnitř mého bříška.

 

Čas utíkal a jednoho dne jsme odjeli do porodnice. Události se zrychlily asi tak milionkrát. Ráno dalšího dne jsme měli v náručí našeho mrňouska. Tenkrát jsem dospěla podruhé. Byla to naprostá euforie, kterou však u mne překvapivě vystřídaly slzy v očích. Měla jsem pocit, že o mateřství nevím vůbec nic. Ten drobný uzlíček mi plakal v náručí a – ať jsem dělala co jsem dělala – nechtěl se uklidnit. Všude se psalo o tom, jak se na děťátko po porodu matka poprvé podívá a hned její tělo zaplaví neskutečné množství lásky. Jak každá matka bez námahy zvládne miminko, domácnost a ještě kolem sebe rozdává obrovské množství lásky, radosti a smíchu.

 

Já jsem byla taková nějaká bez citů. Měla jsem hroznou radost, ale prvními dojmy byly spíš obavy a tisíce otázek než záplava lásky. Budu dobrá máma? Dělám všechno dobře? Líbí se mu u nás doma? Cítí tu radost jakou z něho máme? Dostává dost lásky?…. Utekl první den, druhý, třetí. Týden byl za námi a mé zprvu nejisté krůčky začaly nabývat na jistotě.

 

Jednoho dne jsem se vzbudila tak jinak než dříve. Otevřela jsem oči, podívala se do postýky a nehybně sledovala ten poklad, který ještě spinkal. Zalil mne obrovský pocit štěstí. Ten úžasný tvoreček se párkrát pohnul, zabroukal a já si ho vzala k sobě. Dívala jsem se jak radostně přijímá mé objetí a tiskla ten spokojený uzlíček k sobě. Štěstím se mi zalily oči. Poprvé. Ten den jsem dospěla potřetí. Stala jsem se opravdovou, hrdou matkou. Dnes už vím, že stát se matkou není tak jednoduché a právě proto je to nejsilnější a nejkrásnější vazba, kterou žena v životě vytvoří.